Farma Příchvoj
Někteří zákazníci vědí, čemu se věnuji a kam plyne výdělek z grafické činnosti. A pro ty co by chtěli vědět víc jsou určeny následující stránky.
Tato stránka není o sentimentu, ale o výzvách, které má člověk možnost přijmout ...
Dovolte mi poděkovat koním, které jsme si v dávnověku vyhlédli pro jejich krásu a sílu. Byli ochotní pomoci nám zkracovat vzdálenosti, tahat těžký náklad a obhospodařovat půdu. Spisovatel Antoine de Saint-Exupéry prostřednictvím Malého prince říká: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ My jsme si koně nejen připoutali, ale na jejich zádech jsme se přenesli do světa techniky. Do takového světa ve kterém už není náš život závislý na jejich existenci ... a za to jim patří dík. Koně za to zaplatili obrovskou cenu. Domestikovaný kůň nedokáže sám přežít ve volné přírodě. A tak cítím trochu povinnost, jim to za nás za všechny vrátit. Proto jsem poskytla útočiště několika starým a handicapovaným koním, kteří se u nás opět mohli stát svobodnými bytostmi.
Naše cesta s koňmi, aneb jak funguje ministerstvo náhod.
Jsou totiž věci mezi nebem a zemí, které nevysvětlíte ... našeho prvního koně jsme koupili v roce 2010. Byl to nádherný, urostlý 6 letý hnědák plemene Anglický plnokrevník, který dostal jméno, které se mělo proslavit "Drake". Jeho rodokmen jsme vysledovali až k zakladateli plemene - Godolphinovi Arabian do roku 1740. Drake za sebou měl pohnutou minulost. Narodil se v severočeském hřebčíně, odkud jej koupil člověk, říkejme mu pan N, který chtěl vybudovat svou věhlasnou dostihovou stáj. Zkrachoval, a než utekl před věřiteli prodal všechny koně, kromě Drakeho. Ten zůstal v prázdně stáji opuštěn. Křičel a volal jak jen mohl, ale nikdo nepřicházel. Strach, samota a hlad, byly tíživé. Lidé ze sousedství mu nosili nějaké jídlo, ale nevěděli jak se starat o koně. Časem se jednomu z věřitelů, říkejme mu pan Jaroslav, podařilo spojit s panem N a domluvili se, že si vezme Draka za peníze které mu dlužil. Drake po dlouhé době opět cítil čerstvý vzduch a viděl slunce. Dostalo se mu očisty, dobrého zacházení a plného žlabu. Svého nového pána si zamiloval, vždyť ho vlastně zachránil. Chodili spolu na procházky do lesa, koupali se v rybníku, a dokonce hráli ve filmu. Byla to krásná doba, a myslím, že Drake na ni má dobré vzpomínky.
Český ráj a rybníky s Jaroslavem
V lesích českého ráje
Drake hraje ve filmu s Jaroslavem
Ale všechno krásné jednou skončí. Pan Jaroslav se nechal přemluvit, že tak krásný kůň se nemůže jen toulat po lesích, že má určitě dostihové ambice, vždyť jeho matka byla importována z Velké Británie a jeho otec z USA a jeho předešlí sourozenci za sebou mají kariéru na dostihové dráze. Ale už jste viděli koně, který touží běhat a skákat podle našeho diktátu? Takoví koně nejsou ... to my je chceme vidět běhat a skákat. Dostihový kůň končí velice brzy a zdravotní následky jsou zřejmé - přetížený pohybový aparát. Šlachy, svaly, klouby, páteř mají degenerativní změny, a jakékoli další zatížení je pro koně bolestivé. Takoví jsou pak posíláni na jatka, v lepších případech na dožití v útulcích. Drakův nyní příjemný život vystřídalo nové prostředí a dril, místo procházky v lese jen krokovací kolotoče a bič a pískové jízdárny. Žádné vytoužené stádo. Pokud někdy byli spolu na pastvině, vracel se Drake pokousaný od hřebců. Jako by viděli, že je jiný, a byl. Po několika týdnech na to přišli ... Drake přestával vidět. Zastavoval se před překážkami a byl bit pro údajnou svéhlavost. Ale on je neviděl. Tak by určitě rád vyrazil zase do lesa a k rybníkům v Českém ráji. Bolest na jízdárně byla hrozná, stálé bití. Byl prodán a vada nebyla prozrazena. Nic nebylo při bližším ohledání vidět a pro klasické chození pod sedlem se hodil, ale nový majitel chtěl, aby s jeho dcerou skákal a bití se opakovalo.
Tady už do příběhu vstupujeme my. Kupujeme ho a snažíme se o léčbu. MVDr. Beránkem je konstatována měsíční slepota. Ale ustájení v blízkosti našeho bydliště je neuspokojivé. Přesouváme Draka do jiné stáje v Mrkvojedech na Markvarticku. Zde se dozvídáme o areálu zemědělské usedlosti v Příchvoji. Její majitel zde pěstoval vše, co se dalo sníst, nebo zpeněžit. Nyní z vyprávění chápu pojem "koňský handlíř". Ten totiž falšuje dokumenty ke koním, přebarvuje jejich srst aby byly s dokumenty v souladu všechny tělesné znaky, které bývají v těchto dokumentech zapsané. Pro jiskru v oku jim při předvedení novému zájemci lije do krmení rum. To prý i z té nejlínější hemelky udělá plnokrevného hřebce.
Protože máme jasno a chtěli bychom pro Draka vybudovat speciální podmínky, jdeme se podívat na tuto usedlost.
Cosi mezi nebem a zemí ... aneb, nepochopíš, dokud se to nestane
A nyní je na místě říct, že je něco mezi nebem a zemí, protože co následovalo nás hodně překvapilo. Pan Hanuš, zmíněný koňský handlíř, který na statku hospodařil, zemřel v roce 2010 náhle a přesně v čase, kdy jsme my koupili Draka, abychom ho zachránili. Paní Hanušová, která prodávala statek mám řekla přesně na korunu částku, kterou jsme za statek mohli dát. Byl podzim, rok 2011 a ceny pozemků byly celkem únosné. Cena orné půdy se pohybovala kolem 9 kč za m2. Budovy za nic nestály, ohrady byly v takovém stavu, že koně, které tam do poslední chvíle přebývali s oblibou navštěvovali okolní pole a plenili úrodu.
A tak jsme si plácli. Stali jsme se majiteli 6 hektarů luk a tří přilehlých rujn ... a také nespočtu klecí a klícek a ohrádek pro veškerou havěť zde v minulosti pěstovanou.
Strastiplná cesta farmáře začátečníka
První co jsme podepsaly se starou majitelkou, byl zemědělský závazek. Já jsem byla zemědělsky registrovaný podnikatel a nyní jsem měla i půdu. Byl to krásný pocit. Jezdila jsem uklízet to, co tam po bývalém majiteli zbylo a že uklízet bylo co. Chaloupka, nepoužitelné chlévy plné zdusaného, vyschlého hnoje o výšce 50 cm a polorozpadlá stodola s přístavkem na auto. Všude kam oko dohlédlo byly nějaké boudy a budky, přístřešky a voliéry a klece, polorozpadlé skříně s drátěnými dvířky. Vše co se dalo sníst, nebo zpeněžit se tu kdysi pěstovalo - slepice, kachny, husy, pávi, holubi, králíci, kozy, býci, koně, psi ... Místní nám nyní už s úsměvem na tváři říkají, že když se dozvšděli, že usedlost kupují majitelé s koňmi, tak byli z budoucnosti vystrašení. Vyprávěli příběhy nahánějící hrůzu. Třeba o tom, jak se ráno brobudili a první pohled z okna na vlastní zahradu je vyděsil. Na zahradě se procházel obrovský býk. Odjet do práce se nedalo a tak zůstali doma, dokud někdo býka neodvedl. Pokud v obci slyšeli dusot kopyt, museli se ukrýt rychle do domu, nebo alespoň za plot, protože se vsí prohnalo stádo 30 koní. Asi se vraceli z polní pastvy obilí místní zemědělské společnosti. Byl to prostě takový divoký západ v Čechách.
Čas kvapil, závazek jsme podepsali a za několik dní měla začít pastevní sezona. Drake do tohoto prostředí nemohl. Jeho zrak se zhoršil. Aby toho nebylo málo, tak si zranil oko o větvičku cestou na pastvinu. Zranění bylo nepříjemné. V německém Mnichově toto zanícené oko museli vyjmout. Zůstalo mu jen očíčko, které bylo stiženo zakalením čočky. Jeho vidění bylo velmi ztíženo. Věděla jsem, že musíme vybudovat takové stabilní ustájení, které bude přímo na pastvině. Bez stromů a s třepenkami na pásce po celé délce ohrady. Třepení dávalo i v jemném vánku znát, že je tam konec jeho území. Myslím, že za to byl rád.
Ale ještě nebylo vše připraveno a my museli započít pastevní sezonu se zvířaty na půdním bloku. Došli jsme se tedy zeptat na zemědělský odbor, jak je to s tím závazkem a jaké jsou naše povinnosti. Paní Benešová byla moc milá a řekla nám, že musíme pást na náš prostor 2 dobytčí jednotky. Hm, to se lehko řekne, máme jen jednu dobytčí jednotku a ještě ke všemu slepou. Tak jsme "rozhodili sítě" po koňácích a už do dvou dnů jsem měla na pozemku tři roční hřebečky. Gaspari, Veselý Jarda a Cupido spolu strávili následující rok bezstarostného dospívání. Byli vzorní. Gaspari už u nás zůstal a já ho odkoupila původně jako společníka.
Arion - apokalypsa z prestižní stáje
Když se mezi koňáky rozneslo, že existují "blázni", kteří mají koně pro radost, přišel k nám v den odchodu dvouletého Cupida valášek ČT s hanoverskou krví - Arion. Když z vystoupil z přepravníku, neubránila jsem se úděsu. Vylezl kůň apokalyptického vzezření - hubený, s prašivinou v srsti a zapadlýma očima. Vypadal jako reklama na hlad. A nejen na hlad, ale i na strach. Vypustili jsme ho na pastvinu. Odběhl do vzdálenější části výběhu a ochutnával trávu. Několik dní se k nám nechtěl přiblížit a nedovolil to ani Gasparimu. Manžel říkal, že když ho jel naložit, tak měl v boxe jen plesnivé seno. Tato stáj nemá ani pastviny, tak byl asi stále zavřený.
Psychika byla ale tak poničená, že stačilo mít v ruce stéblo trávy a dal se na útěk. To se psal rok 2013. Od bývalé majitelky jsme se dozvěděli, že když mu strouhali kopýtka, museli ho uspat, jak vyváděl. Říkali jsme si, že na vině je oteklý hlezenní kloub, ale problém byl někde v páteři. A tak nový kovář musel začít pomaloučku. Nožku podepřít špalíčkem a vystrouhat opatrně takto. Postupně jsme nožku zvedali výš, ale bloky v páteři byly takové, že při vyžším zvedání došlo k třesu celé nohy a beder. Museli jsme intenzivně masírovat oblast beder, kde poté došlo k uvolnění a bylo možné s nožkou pracovat.
Vlevo - Arion při příchodu - hubený, nedůvěřivý s oteklým hlezenním kloubem a se skvrnami vylysalé srsti. Září 2013
Vpravo - Arion po pár měsících přirozeného volného pohybu na pastvině a s běžným krmivem - tráva, seno, příkrm večer mačkaný oves, klíčky. Nádherně nasvalený. Květen 2014
Nikdy už na svých zádech nesnesl jezdce. Má ale rád návštěvy a miluje hlazení a šeptání do ouška.
Proč hospodaříme v BIO režimu
Na našich pozemcích jsme začali pracovat v režimu BIO. Jsme pravidelně kontrolováni zda nepoužíváme zakázané látky pro postřik a pro výživu a případnou léčbu zvířat a rostlin. Naší filozofií je, využívat pouze přírodní prostředky a metody a přispět tak svým dílem k ochraně výjimečného místa, které nám bylo svěřeno. Naše činnost je pravidelně kontrolována nezávislými organizacemi. My patříme pod kontrolní organizaci ABcert.
Proč jsme přešli na režim BIO? Když jsme v roce 2012 koupili usedlost, převzali jsme i zemědělské závazky. To znamená, včas sekat sena, odvážet, a mulčovat nedopasky. Dále pokud nebyla plocha pasena, bylo nutné dávat dusíkatá hnojiva do louky. NPK jsou prvky, kterými se takto muselo v předjaří ošetřit louky. Před první sečí i pak tu před srpnovou otavou jsem prošla louky a nafotila jsem všechny taxony rostlin, které jsem našla. Další měsíce jsem rostlinky zařazovala a utvořila jedinečný fotoherbář všeho, co se na loukách vyskytovalo. Zjistila jsem, že jsou zde místa, s výskytem chrpy parukářky, objevila jsem několik druhů rozrazilu s velkými květy, překrásně vonící tužebník obecný a ohrožený hadí mord maloúborný. Prostě nádherná směs rostlin, které by vymyzely, kdybych používala chemické přihnojování.
Další objevy zdejších krás na sebe nenechaly dlouho čekat. Starší hnůj byl domovem velkých larev nosorožíka kapucínka i místem líhnutí užovky obojkové. Na pozemku se občas vyskytl modrásek a tak jsme dávali pozor na mraveniště, na kterých je tento malý motýlek bytostně závislý. Tato mraveniště se vyskytovala pod ohradníkovými páskami. A když jsme pak sekali vyšší trávu podél ohrad, nezasahovali jsme do hromádek mravenišť a nechali tuto část s vysokou trávou. Prostě shrnuto a podtrženo, to krásné "rozmanito", které tam žilo a kvetlo jsme nechtěli pokazit.
Jestřábník je nádherný.
Okáč poháňkový na řebříčku.
Krásné trsy chrpy parukářky.
Když kladou srnky mladé. Naše srnka, o které vyprávím níže, nám ukázala malý kousek svého světa. To nejdůležitější, co jsme chtěli vědět bylo, kdy kladou mladé, jak dlouho jsou mláďata pasivní a čekají na matku schoulená v trávě, a kdy ji začínají následovat a ochutnávat pastvu. Bylo to pro nás hodně důležité, protože první seče se neobešly bez ztrát na životech srnčat. Vždy jsme to oplakali. Srny i srnci se pro ně vraceli na posekanou louku a my jen viděli, co stroje způsobily. Ani termovize a lovecký pes nedokázali srnčata najít. Pak jsme zvolili pozdější čas sečení a jiný systém jízdy traktorem v louce. Vždy musí být vysekána středová cesta a zvířata vytlačovat ze středu, nikdy ne od kraje do středu. Pak vidíte, jak středem cesty srnčátka odcházejí do lesa. A ten pocit je k nezaplacení.
Nosorožík kapucínek - vpravo samička, vlevo sameček, který se pyšní krásným růžkem na hlavě.
Důkaz zdárného vylíhnutí užovky v rozleželém kompostu.
Malinká užovka se plazí ve spáře panelové cesty.
Pomocné ruce pro kopýtka a tlapky
Nejkrásnějším společenstvím jsou včely. Tisíce jedinců pracujících pro celek. Nikdo nikdy neusíná sám a nikdo není darmožrout na sociálních dávkách a nikdo nezabije druhého z náboženského přesvědčení.
Viděla jsem jak pomáhala včela své zraněné sestře. Nebo jak se vzájemně zjara včely očišťují. Viděla jsem tanec včely slídičky na usazeném klidném roji po němž se celý roj rozechvěl a rozpovídal a připravil se na odlet na místo, které slídička vytypovala.
Často se stane, že včely u hlubšího napajedla přecení své možnosti a spadnou do vody. Chladná voda včelu brzy znehybní, takže vypadá jako mrtvá. Když ji vytáhnete z vody a zahřejete v dlaních, včela se brzy probere a začne se čistit. Nikdy nedostanete žihadlo jako výtku, že se cítí ohrožená. Miluju ty chvíle, kdy po pár minutách zahřátá a osušená vzlétá, aby se vrátila domů mezi své. Je v tom krása a požehnání vzájemného bytí. Povzneseni nad všechny věci světa stojíme tam na krátkou chvíli spolu ... malá a velká.
Včela očichává prst, tykadla směřují k prstu, je klidná. Informace, které získává jsou o nás, o vůni, ze které pozná i naše úmysly. Je schopna o nich informovat v úle.
Několikrát se mi stalo, že když se v úle nebo kolem něho něco dělo , co ohrožovalo včelstvo, včelka hlídačka se objevila v naší blízkosti a neklidně a intenzivně bzučela. Běželi jsme se podívat na úly a našli jsme třeba sršeň, která u vchodu zabíjela dělnice vracející se z pastvy. Byli jsme ohromeni ... rozumíme jim? Byla to jen náhoda? Musíme víc naslouchat všemu kolem sebe a poznáme, jak nádherný svět kolem nás je. A že k nám neustále promlouvá. Pak pochopíme, že i slabší mají právo žít.
V příběhu jsem zmínila sršně, které se dobývaly na včely. I ony do našeho světa patří. Když se před několika lety usídlili v jedné z rozpadlých budov, jejich dílo i život byly pozoruhodné. Stála jem půl metru od jejich obrovské báně se svými čistými myšlenkami, beze strachu. Přilétla si mne prohlédnout jejich hlídačka. Naprosto nic se mi nestalo. Hlídačka se vrátila ke vchodu. Stála jsem tam ještě několik minut a obdivovala tu neskutečnou energii, která vystupovala z hnízda.
Když kvetou třešně je vše prosyceno energií zrození a touhy po životě.
Tužebník obecný na našich bioloukách. Tato bylinka voní překrásně.
Perleťovec stříbropásek občas navštíví náš motýlí keř a pochutnává si na nektaru.
Chrpa parukářka na našich bio loukách tvoří krásné velké fialové trsy.
Přijeďte na senobraní.
Každý rok, v půlce června, když jsou srnčata schopna odejít s matkou, děláme první senoseč. Je to poměrně dřina, i když sekáme, obracíme a balíme strojově, je potřeba ještě bubnovou sekačkou obejít okraje a po úspěšném dosušení a zabalení do malých balíků navozit balíky do seníku. V tento čas sháníme pomocníky. Pokud by jste se chtěli zapojit do naší party a přivydělat si nějakou korunku, zavolejte na telefon 603 279 634. Budete vítáni. Čas se nedá přesně určit a záleží na počasí.
Básnička pro naše krásné louky.
Senobraní
Květina nevyrůstá pro kosu.
Za rosy pro slunce rozvine se,
když vůni trávy vítr nese.
Kdo kosí louku ten nevnímá,
že na ní chrpa právě schůzku má.
Náš první koňský kamarád - Drake
O Drakeovi píši hned v úvodu. Jeho cesta vedla přes egem zmámené jedince, kteří se podepsali na jeho zdraví. V současné době je Drake téměř slepý. Vnímá jen světlo. Ale nejeví známky bolesti, či nechuti žít. Je to krásně nasvalený chlapík a má rád, když mu povídáte do ouška a drbete ho na bříšku. Protože je to plnokrevník, jeho výživové nároky jsou vyšší. Je to jeden z mála koní, který miluje banány :-). Nyní je ve společnosti starší kobylky Héry, kterou má rád a společně využívají 3/4 hektaru pastviny bez stromů s označením ohradníkových pásek třepetalkami, které i v mírném větru lehonince šustí. Dobře respektuje ohradu a trefí k přístřešku i do boxu k vodě. Když se zapomene na pastvě a kobylka mu odejde, přicválá jako by vůbec nebyl slepý. Už ho nesedlám, protože jsem přesvědčená, že mu na zádech sedí anděl, který ho vodí ... a pro dva tam není místo.
Časem přibyl Gaspari, Arion a Vaharie. Všichni jsou buď ve věku důchodců, nebo mají zdravotní omezení. Výjimkou je mladý Gaspari, který nezapře své kašpárkovské jméno. Když jsme dělali ohrady, Gaspíček přišel, asi aby pomohl. Bral nám těžkou palici a řetězy z traktoru a běhal s nimi kolem nás. Když přijeli s bagrem a upravovali terén pro zasypání makadamem tak byl strojem natolik fascinován, že prováděl hlavou stejné pohyby, jaké dělalo rameno bagru ... co dodat, prostě kašpárek.
Předloni se kobylce Vaharii zhoršil zdravotní stav a tak jsme usoudili, že je čas ... Arion ji dlouho volal a nemohl si na tu situaci zvyknout. Vždycky, když odejde ze života někdo milovaný, je stesk velký.
Věruška a Oskar
Vždycky jsem se snažila pomáhat. Ať to byla mláďata která se vinou člověka ocitla sama bez rodičů a malá pomoc jim pomohla překonat zranitelné období a najít sílu se osamostatnit a žít dál svůj život. Tak i zraněným a nemocným, u kterých šlo jen o to, moci dál žít i za cenu delší pomoci od nás.
Týden po vichřici na podzim roku 2017 a několik dní po noční úpravě blízkého pole mě koně upozornili na něco nezvyklého na pastvině. Stáli, ostražití a načepýření a s občasným frknutím upřeně sledovali jedno místo. Šla jsem se podívat z blízka a našla jsem srnku. Ležela na pastvině v pozici jako by jen přežvykovala a odpočívala. První vedle mne šel Gaspari. Jako by říkal: "já ti to zvíře ukážu" a čumákem nadzdvihl srnku za zadeček, snad se slovy "ukážu ti, asi se porouchala". Srnka se odbelhala pár kroků a zase si lehla. Co s tebou holka? Tady zůstat nemůžeš. Nejsem žádný vzpěrač a srnka nebyla pírko. A její nechuť být nesena nějakou člověčí obludou byla zjevná. Co chvíli plácala dlouhýma nohama a mně docházely síly. Za ohradou jsem ji položila a lehla vedle ní. Obě jsme sotva popadaly dech. Umístila jsem ji do prázdného a čistě nastlaného chlívku. Měla velkou žízeň, protože pila 5 minut.
Sehnat veterináře k srně je nad lidské síly. Na veterině v Jičíně chtěli, abych k smrti vystrašenou a zraněnou srnku, která nikdy neviděla člověka a považovala ho za úhlavního nepřítele, přivezla v kufru auta. Nikdo ji nepomohl. Všude řekli, abych z ní udělala guláš. Byla to odporná realita. V záchranné stanici od Poděbrad byli moc vstřícní. Pan Vaněk přijel osobně. Řekl mi, že nový zákon zakazuje lovné zvíře převážet z okresu do okresu, ale že mi pomůže jak bude moci. Nějak jsem cítila, že to zvládneme sami. Pan Vaněk mi ještě řekl, že pokud zůstane srnka ležet, přestane ji fungovat trávení a zemře. K tomuto mohu jen říct - nezemře a trávení funguje. Jen se nesmí sedovat léky proti bolesti. Nožky zlomené nebyly, ale měla pohmožděný kloub a asi potrhané vazy. Začali jsme ji říkat Věruška, měli jsme víru, že vše dobře dopadne.
Kočky jsou velké pomocnice. První dny Věruška vůbec nechtěla nic jíst. Stres z přenosu do jiného prostředí byl obrovský. Nosila jsem ji čerstvou trávu, nebo jsem ji na trávník přenesla, ale jíst nechtěla. Na každém statku jsou kočičky. Ty jsem měla u sebe a kolem sebe stále. Už jsem nevěděla co udělat, aby Věruška jedla. Sedla jsem si na trávník vedle kočky a Věruška nás sledovala. Kočička se o mne otřela, koukla na srnku a já kočičku pohladila. Najednou se otočím a Věruška začala z trávy vybírat pampelišky a jitrocel a klidně je do sebe soukala. Myslím, že to bylo díky kočičce, to ona mohla za to, že se Věruška uvolnila a jako by pochopila, že když neublížím tak malému zvířátku, tak se nestane nic ani jí. Prvně se v jejich přítomnosti po několika dnech hladovění najedla. Po několika týdnech jsem ji ukazovala paní veterinářce, která přijela na kontrolu koní. Potvrdila mi poraněné vazy. Ještě utrousila jednu poznámku: "Je mladá, buďte rádi, že není březí".
Jak se my lidé mýlíme ... Jediné co Věruška jedla, byly pampeliškové listy a vůbec listy všeho druhu - jahodové, malinové, ostružinové občas nějakou tu trávu a to i v zimě. V nejhorším období, kdy byl sníh a trávu šlo těžko vyhrabat, jsme jemnější seno krájeli na 2 cm kousky, které jsme jemně posolili. Naštěstí byla zima mírná a my mohli trhat 3x denně kýbl čerstvé trávy a různých lístků a výhonků. S trávením nikdy problémy neměla i když ležela. Zajímavé bylo, jak dokázala rozeznat kvalitu potravin. Nikdy se nedotkla kupovaného salátu, kdežto můj salát ze skleníku milovala. Když jsem ji přilepšovala zrním, tak pšenici z konvenčního zemědělství odmítala a její vyčítavý pohled mluvil za vše, zato bio špaldu baštila s radostí.
Tak jsme ve zdraví přečkali zimu a začalo jaro. Rána na nožičce se zacelila, ale vazy zůstaly poškozené a už se na nožky nepostavila. Jen přepajdala svůj nedobrovolný azyl a lehla si. Dveře byly stále otevřené. Dělalo ji evidentně dobře, když mohla pozorovat malé kočky na dvoře a i slepice si k ní občas zašly na přátelské zrnko.
Přišel den, kdy se mnohé změnilo. Byl 2. červen a my přijeli ráno na statek, abychom nakrmili všechny naše svěřence. Otevřeli jsme Věrušce dveře a na slámě ležel malinký a ještě mokrý koloušek. Byl dokonalý, jen levé ouško měl ve špičce ukousnuté. Zvědavě si nás prohlížel. Maličké srnčátko zůstává ležet několik dní a maminka k němu přijde a lehne si tak, aby se mohlo napít. Jenže Věruška byla tak neohrabaná, že když se snažila otočit tak malého zalehla. To se neobešlo bez hlasitého pískání malého kolouška. Maličký s chutí pil, ale musela jsem ho dát k vemínku a pak uložit do bezpečné vzdálenosti k její hlavě, kde ho mohla očistit. Na 3 týdny jsem se zabydlela v chaloupce, a ke slovu přišla technika. Do Věruščina příbytku jsme nainstalovali kameru s nočním viděním. Monitor jsem si dala k posteli a prvních pár dní jsem se moc nevyspala ... ale malý srneček se měl k světu. Dali jsme mu jméno Oskar ... byl prostě hvězda. Maminka měla mlezivo jako smetanu a mlíčka měla hodně. Je zajímavé, že využíval jen jeden struk a druhého se ani nedotkl. Za několik dní už Oskárek poskakoval po chlívku. V malém prostoru ho maminka učila všechno, co musí malý srnčí kluk vědět. Jednou udělala něco, co se jen těžko chápe. Zrovínka jsme přinesli mohutnou várku čerstvých pampeliškových lístků a šli se taky do chaloupky občerstvit a schladit. Monitor stál na stole u kterého jsme svačili. Srnka brala jeden list pampelišky za druhým a do vějíře je rozprostřela kolem sebe. Nikdy jsem nic takového neviděla. Když to měla hotové podívala se na svého synka. Hlavou kývla a Oskar přišel. Začal ochutnávat lístky a Věruška ho olízla. Jako by řekla: "dobře synku, takhle vypadá louka". Dívali jsme se na to jako na zjevení. Nikdy potom toto už neudělala a oba jedli ze společné hromádky. Takto ochutnávat mladé lístky lupení začal cca 5 den od narození.
Pak chtěla ještě naučit Oskara, jak vyděsit predátory. Zapojila mne do hry a hádejte, jakou roli jsem dostala - jak jinak než predátora. Jakmile jsem přišla do příbytku, abych je nakrmila, vyskočila Věruška jako čertík z krabičky. Instinktivně jsem couvla, protože tohle nikdy nedělala. Od té doby tuto hru dokázal hrát i malý Oskar. Věruška byla spokojená. Stále jsme si drželi odstup a já chtěla, aby i malý Oskar věděl, že jsme každý z jiného světa. Potlačila jsem v sobě touhu ho hladit a drbat a věděla jsem, že je to tak správně. Oskar se začal vydávat na průzkum terénu sám. Pásl se, odpočíval a zkoumal vše venku. Často jsem ho neviděla i když jsem stála velice blízko. Za mámou přišel vždy na noc a během dne na mlíčko a špaldu. Vždy ho olízala a bylo vidět, že je ráda, že se vrátil v pořádku.
Přišel podzim a čas kdy je ve vzduchu cítit blížící se zima. Je to doba, kdy se srnky shlukují do skupin, aby tak společně čelili nečasu. Oskárek býval venku čím dál delší dobu a vracel se s výzvou. Přiběhl k mámě a bylo v jeho postoji cítit odhodlání, jako by říkal: "mami vstaň musíme jít, chci abys šla se mnou ... našel jsem jiné srnky!" Vídali jsme stádo na protějším zoraném poli. Věruška se několikrát vydala ven, a protože ji nožičky neposlouchaly, skončila vyčerpaná na tvrdé dlažbě, několik metrů od svého příbytku. Vždy jsme ji museli přenést zpět na měkkou slámu. Chtěla jít za svými. Čtvrtý den dobrovolných výletů si zlomila nožičku. Pochopili jsme, že tohle už nedokážeme vyléčit. Její duše toužila po svobodě a my pro ni měli jen starý chlívek. Věruška odpočívá pod jabloněmi, na klidném místě.
Tímto místem, v klidném rohu zahrady, pod jabloněmi se k nám z jara vrátil i Oskárek. Jaro je čas, kdy se zimní společenství rozpadá, březí srny si vyhlédnou místa v lukách kam každoročně kladou svá srnčata a staří srnci jim jsou na blízku. Často vídám, jak vodí srnčata i oni, staří taťkové. Pro mladé srnečky tam není místo. Jejich čas teprve přijde. A tak jsme byli svědky, jak Oskara hnal starý srnec pryč ze svého teritoria. Bylo i pravděpodobné, že to byl jeho otec. Ale takové jsou zákony stáda.
Když jsme si ho mohli prohlédnout ze vzdálenosti několika metrů, viděli jsme, že přes zimu nestrádal a zimní společnost mu udělala dobře. Byl krásně urostlý s pravidelnými parůžky. Jen levé ouško na špičce měl poznačené od Věrušky. Krapítek nám okousal pučící víno a angrešty a o borovice si drbal parůžky. Byli jsme ale rádi, že je mu v naší zahradě zase dobře.
A tak jak jsme si nastavili prvně, i nyní jsme si udržovali uctivý odstup, tak jak se na přátele ze dvou odlišných světů sluší.
O mých milovaných stromech, lese a zdraví
Příběh, který mne inspiroval.
Muž, který sázel stromy ... pokud máte 30 minut čas, pohodlně se posaďte a zaposlouchejte se do skutečného příběhu, nad kterým užasnete.
Stromy nás provázejí od mládí po stáří. Mamka mi vyprávěla, že když jsem byla maličká, tak jsem si povídala se stromy pod které mne dala spát v kočárku. Smála jsem se prý na pohupující-se větve. Milovala jsem stromy už od malička.
Sousedé se kdysi scházeli v podvečer pod starou lípou na návsi a vyprávěli si. Někteří lidé byli se svými stromy v zahradě natolik spjati, že když strom uschl, věděli, že i oni odejdou.
Místa bývalých velkých civilizací, které zanikly jsou naprosto bez stromů - holé pustiny s kdysi krásnými stavbami a jistě rušným životem jsou navštěvovaná jen turisty. Došlo zde k vykácení stromů lidmi, nebo nějakou katastrofou? Každopádně s lesy je spojen ideální koloběh vody. Ve vyprahlé krajině neprší. Lidé v takové krajině nebyli schopni vypěstovat svou obživu a možná proto odešli.
Les dokáže přitáhnout déšť a hospodaří s vodou tak ideálně, že jsou správně fungující lesy ideálním domovem pro všechny, kteří v něm žijí. Hodně zajímavým objevem je vzájemná komunikace stromů v lese prostřednictvím kořenového systému. Staré stromy, kterým se říká matky, dokážou dokonce pečovat o druhé stromy a pomáhat jim zvládat stres. Poskytují výživu maličkým stromkům a je dokázáno, že rozpoznají svoje děti, kterým dávají při této péči přednost. Jsou druhy stromů, které si předávají živiny svými kořeny a jsou to "dobří přátelé". Takovéto přátelství spolu uzavřela například jedle a bříza. Jsou ještě tajemství, která budeme muset zkoumat, než pochopíme, jak věci v lese fungují.
Jak stromy pomáhají našemu zdraví. Nejen, že stromy produkují kyslík, ale věděli jste, že slunce procházející skrz listy stromů, má vlnovou délku, která příznivě působí na naše zdraví? Jedná se o přirozené zelené světlo. Listy pohltí celou barevnou škálu spektra, kromě zelené. Takové světlo dokáže léčit bolesti hlavy, uvolňuje nervy, ovlivňuje činnost průdušek, regeneruje a dodává energii. U některých lidí bylo zaznamenáno vyrovnání krevního tlaku, zlepšení trávení a významné posílení zraku.
I my se snažíme chránit naše stromy na farmě a pomoci loukám vysazováním menších stromových společenství na jejich hranicích. Pomohou i koním svým stínem a zamezí vysychání trávy.
Pokud se chcete podílet na sázení stromů s rodinou a dětmi organizované Českými lesy, sledujte tyto stránky, myslím, že uděláte kus práce, ze které budete mít všichni radost: SÁZÍME LESY NOVÉ GENERACE.
